Odpusťte svým rodičům
Vzdáme-li se výmluv na různá selhání rodičů, bude náš život mnohem bohatší; na základě výzvy, kterou nám adresuje svět, v němž hraje svou roli zlo a utrpení, budeme moci prožít zajímavý život skutečně dospělého člověka.
Ale pokud (v obecnějším pohledu) dovolíme společenským vědám svádět vinu za mytické výzvy lidského života na rodiče, setrváme v nedospělé společnosti a budeme muset trpět mnohými symptomy kultury, která není dost zralá na to, aby se vyrovnala se stinnými stránkami života.
Dalším ziskem naší schopnosti zbavit naše rodiče a další rodinné příslušníky odpovědnosti za náš osud je možnost vytvoření uspokojivého vzájemného vztahu, což není pro duši jistě zanedbatelná věc. Negativní a patologické uvažování o rodině nás vzdaluje od jejích ostatních členů a my tak přicházíme o příležitost obohatit jejich prostřednictvím svůj život.
Cesta k nim vede někdy přes odpuštění. Takto navázané spojení bývá v určitých situacích jen neurčité a volné, jindy je však velmi pevné a hluboce nás uspokojí. Rodina by si zajisté vedla lépe, kdybychom všichni skutečně dospěli a sami za sebe čelili věčným výzvám lidské existence a odpovědnost za svůj život vzali výhradně do svých rukou.
Svalováním viny za své archetypální utrpení na rodiče se ocitáme ve stojatých vodách ustrnulého, neměnného vzorce chování. S rodiči zůstáváme svázáni, nikoli však už kvůli závislosti, ale právě kvůli svalování viny. A přitom nás z tohoto statického stavu může vysvobodit i docela nenápadné směřování k vlastnímu způsobu žití.
Zdroj: Thomas Moore - Kniha o lásce a přátelství - nakladatelství Portál
Komentáře
Tvoje rodiče tě nevychovávali,neživili,nešatili?Nepomáhali ti v životě?Na co jim bude,že jim odpustíš po smrti,třeba máš i ty u nich nějaké hříchy k odpouštění,nebo ne?
A jinak pro ty, kteří chtějí vytrhávat z kontextu věty z Bible chci jenom napsat, že v bibli se mluví o pokání.
Plakala jsem a prosila ho (i za mamku)at toho necha a nic-bylo mi 12 let...Nabidli jsme mu pomoc,lecbu-nic...
Pred 3 tydny se mi narodila dceruska,nedockala jsem se ani blahoprani-a ted se ptam-CO MAM ODPUSTIT?
maminka se snaží zachránit, co se dá, hraje v naší rodině roli "hasiče", možná spíš "mučednice", protože tiše trpí rodinnou situací a její slabá mírumilovná povaha se nedokáže postavit mému tátovi a rázně se se vším vypořádat...marně se v něm snaží najít oporu, kterou, kdoví jestli jí někdy dával...máma je ten nejzlatější člověk, jakého znám, ale jsou situace, které se nedají řešit sklopením hlavy..za tu dobu, co se náš "rodinný případ" táhne, se ani nedivím, že nemá sílu..
Navíc psychiatři, kteří se mou sestru zatím pokoušeli léčit (s tím, že ona jakoukoli léčbu odmítá - především "polykat léky") ji brali jako "případ", ne jako člověka...
kdybyste kdokoli měl opravdu kladnou zkušenost s něj. psychiatrem, psychologem, ústavní léčbou....prosím, NAPIŠTE
..a díky za možnost podělit se s vámi o své "rodinné zkušenosti"..
rodice nemusime milovat, ale je ctit je, pak se nam povede lepe, mozna i tuto vec je dobre napsat na kousek papiru, vsechny nekladne vkastnosti, ale take co dobreho nam dali,
Proč si takovýho vážit? Jak mu odpustit?
Ale co s tim, kdyz se rodice nadale chovaji odmitave? Vidame se nyni jednou za 5 let, a pak asi tak 2 mesice probrecim pri vzpomince na to co mi rekli, jak se chovali apod. Neda se s nimi komunikovat, nemame si co rict, neni tu jedine objeti, pohlazeni... Jen hadky a vycitky. Posledne kdyz jsem prijela domu do Cech, nikdo na me necekal na letisti, po 12ti hodinovem letu pres noc jsem si pujcila auto v pujcovne a dojela "domu" za dalsi 3 hodiny, nikdo mi nepripravil pokoj, ubytovali jsme se v hotelu. Parada co? Tak jak se v tomhle pripade odpousti? Ja jenom vim ze je dulezite se spise odprostit.
odpuštění je skutečně velmi důležité, ale také je nutné vědět jak to udělat "správně". Je o tom krásná kniha Luule Viilma - Duševní světlo. Mnohé pochopíš.
Já taky v životě neodpustím fotrovi, že mě v opilství sprostě vojel a ne jednou, když máma něco namítala, tak ji mlátil.
A fotrova máma mu v tom vždycky ještě pomáhala!
To mám jako říct OK, odpouštím, vlastně mě oba dali cennou životní zkušenost? To tedy ne. Že se mě uleví? To možná jemu. Protože některé věci se nedají tolerovat, nebo vyřešit jenom odpuštěním. Na co by potom byla policie, soudy a vězení.
To, že to milostpán Havel nechtěl chápat, neznamená, že mě tím zlomil.
A taky je něco jinýho odpustit psychické nebo zdravotní postižení když matka měla dítě v době, kdy ještě nebylo známé a když matka šla do těhotenství s tím, že Bůh to nějak srovná. Pak už je pozdě dokopávat postižené dítě k odpuštění.
Taková ta známá věta "kdo odpustil uzdraví se" neplatí doslovně.
Odpustit může jen Pánbůh. Jestli mu to nějak uleví, netuším:)
- Odpovědět
Pošli odkaz